Vizionář

Vizionář

Již Jan Křtitel František Serafínský Werich, kterého většina z nás zná jen jako Jana Wericha, řekl: „Nejhorší srážka v životě je srážka s blbcem. Blbce nikdy neusvědčíte z blbství. Z takové srážky vyjdete vždycky jako největší blbec pod sluncem“, konec citátu. Není, věřte mi nebo ne, ještě o level horší je srážka se samozvaným vizionářem. Ale pěkně od začátku.

Kdysi jsem navázal spolupráci s klientem, který mi hned na prvním setkání skromně sdělil, že je takový vizionář a že se to oněm ví. Chvilku jsem přemýšlel, jak s tou informací naložit, ale co, třeba má pravdu a přestal jsem se podstatou tohoto sdělení zabývat.

Začala spolupráce, která trvala něco málo přes rok a dnes už je naštěstí dávnou minulostí. Ono mít vizi a dobrý nápad, nemusí být nutně to samé. Rozdíl je většinou v tom, že opravdový vizionář je podle definice ten člověk, který dokázal nebo dokáže přijít s myšlenkami, které zřetelně, pravdivě a přesně odhadují nebo využívají společnost nebo technologii v budoucnosti. Za takové vizionáře jsou pak považováni Steve Jobs, Jan Antonín Baťa nebo třeba Jules Verne či Karel Čapek. A proto mi přijde nazvat sám sebe vizionářem přinejmenším neskromná forma sebeprezentace. Na druhou stranu může mít slovo vizionář i negativní význam jako snílek nebo blouznivec. A v takovém případě je prezentace sebe sama jako vizionáře opět ne příliš žádoucí či vhodná.

Jak se v průběhu naší spolupráce ukázalo, vize byl spíš příměr pro chaos a ona nadčasovost nápadu byla spíš jen jakousi kompenzací nepřiznané neznalosti. Většinou si najímáte dodavatele nebo třeba agenturu proto, aby dokázala realizovat vaše záměry, abyste byli schopni co nejekonomičtěji a co nejkvalitněji dojít k cíli, který jste si stanovil. Očekáváte, že ten, s kým budete spolupracovat, je partner, který v dané věci ví a zná víc než vy, a tudíž pro vás bude přínosem. V opačném případě si vše můžete dělat sami s pocitem, že to stejně nikdo lépe neumí.

Druhým varovným signálem pro navázání spolupráce mi mělo být suché sdělení klienta, že pokud si někoho najme, očekává, že nebude myslet. Ano i já jsem si myslel, že jsem ve změti informačního toku jen přeslechl zápor slova a sám ve své zbrklosti jsem si vytvořil zcela jiný význam věty. Opak byl pravdou.

Až následně v průběhu nadcházejících měsíců jsem poznal, že jsem slyšel dobře a že jsem udělal chybu. Tak, jak jsme tvořili produkt, koordinovali výrobu, tvořili strategii a vše, co k tomu patří, z vizionáře se stal hrdina knížek Ondřeje Sekory, Brouk Pytlík, práce všeho druhu. Vizionář všude byl, od všeho měl klíče, ale hlavně měl ve všem pravdu. Ve všem.

Jeden příklad za všechny. V průběhu procesu realizace, když předkládáte návrh a kalkulaci na poměrně komplikovanou výrobu jedné z částí produktu, dostane se vám odpovědi, že to je drahé. Pokud argumentujete, že je to nejlevnější cena ve střední Evropě, dostanete radu to vyrobit v Číně. Na argument, že vyrábíme jen pět set kusů, přijde příkaz to stejně poptat. Když se Číňan dosyta nasmál, zaslal nám kalkulaci, která by pokryla náklady na koupi již zmiňované továrny ve střední Evropě, a ještě by zbylo na vánoční večírek. Po předložení této verze rozpočtu se dočkáte odpovědi, že to není možné, ať to poptáme ještě jednou. Pro klid duše jsme to tedy poptali ještě jednou, ale tentokrát už se nám odpovědi nedostalo, protože si čínský výrobce musel myslet, že si děláme srandu. A tak jsme poptávali dál. Dostali jsme typ od spolehlivého zdroje pana majitele, kde to zaručeně vyrobíme levněji než v blbé Číně. Tedy poptali jsme to. Bohužel jsme dostali odpověď, že se tímto druhem výroby nezabývají. Na to se vám dostane otázky: „Proč?“. No asi proto, že nemají technologie nebo se to vůbec netýká výrobního programu té společnosti. „Chci jednoznačnou odpověď, zjistěte to“. „Nemají na to technologie“, zněla naše odpověď. „To nechápu, kdybych to dělal já, udělal bych to tak a tak a toto a tamto“. „Tak to zadejte v té první továrně“, kdy to bude hotové?“ Poté, co jsme klientovi oznámili, že v mezidobí továrna pro nás vymezenou výrobní kapacitu postoupila jinému klientovi a že teď si budeme muset osm týdnů počkat, dostalo se nám suchého sdělení, ať to tedy zkusíme poptat jinde. Takhle to může působit jako dobře známé dílo z pera Karla Poláčka na předlohu Gogolova „Revizora“ „U nás v Kocourkově“, ale věřte mi, že to taková legrace není. Dáváte všanc své jméno, vypadáte jako trouba a ničíte si své vlastní renomé. Poté, co s námi na tomto projektu odmítlo pracovat nejedno grafické studio, jedna továrna a vývojář, ukončili jsme spolupráci i my. Samozřejmě až ve fázi dokončení projektu, neboť jsme se k tomu smluvně zavázali a slib či závazek je pro nás svatý. Ukončení spolupráce má samozřejmě dohru ve formě neuhrazených závazků, pokusů o reklamace, výhrůžek. Řeší se to prostřednictvím právníků a soudů, ale to není podstatné. To je jen jakési vyústění spolupráce se samozvaným „Vizionářem“.

A na závěr? Doba je sice taková, jaká je, ale i v takové době není třeba brát každou spolupráci a zakázku. Člověk by to měl cítit a až teprve potom by se měl rozhodnout, jestli tu zakázku opravdu chce, anebo ne. Není to žádná kritika, nářek nebo bědování. Bože chraň. Jsme za tuto zkušenost vděční a posunulo nás to zase o kus dál. Každá zkušenost a je jedno, jaké je, vás někam posune. A vy si z toho musíte vzít něco, co pro vás má smysl. Právě to „něco“, co vás někam posune.