Arogance zkušeností aneb jak mi mládí otevřelo oči

Arogance zkušeností aneb jak mi mládí otevřelo oči

Je mi tolik, kolik mi je, a není to málo. V životě jsem toho zažil možná víc než některé rodiny za dvě generace dohromady. Nevytahuju se. To je konstatování a fakt a neznamená to, že vše, co mám za sebou, je super a cool a bezva. Napáchal jsem spoustu zla, průšvihů a přešlapů, řekl jsem soustu věcí, které bych dnes raději spolkl, než vyplivl. Nepíšu to proto, že se chci ukázat. Ne, píšu to proto, že každého dospělého jedince ovlivňuje jeho život, prostředí, ve kterém se pohybuje, úspěchy a neúspěchy a toto vše v něm vyvolává pocit, že už tomu rozumí, má nadhled a může svou troškou přispět do mlýna těm méně zkušeným, neznalým a především mladým. Máme takový ten pocit, který přirovnám k nejsrandovnější větě z prostředí golfu: „Už jsem na to přišel“. Mladší a méně zkušení hráči se na vás obdivně podívají a budou čekat, co se stane při dalším odpalu. Ti zkušení se začnou chechtat hned, jak tu větu vyslovíte, protože ti již vědí, neboť i oni měli při hře alespoň tisíckrát pocit, že už na to přišli. Pak se stane to, co se stane vždy. Odpal a věřte mi, že statisticky je dokázáno a z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že jste do té doby nikdy nezahráli takový „shit“ jako právě teď. A tak je to i v životě. Jakmile máte pocit, že jste na to přišli, je to pořád strašně daleko. Ono to buď přijde samo, anebo taky ne.

I já jsem se občas nechal unést pocitem létajícího orla nad prérií života s nadhledem a rozvahou, sledujíc ten prostý život pod sebou a s mírným úšklebkem jsem si říkal, jasně, tak je to vždycky, to znám, na to přijdeš a zachvátil mě pocit rozumného dospěláka s obrovským nadhledem a falešnou iluzí, že po tom, co jsem vše zažil a čím si prošel, mám právo víc než kdo jiný mluvit do života. Radit, směrovat a doporučovat. Tento opojný pocit jsem záměrně nazval „Arogance zkušeností“.

Abychom zůstali svou podstatou v marketingu, našem oboru. Segmentace, úzký profil, specifická cílovka, nej benefit, příběh, emoce, empatie.  Všem říkáme, zapomeňte na „všichni“, „všem“, na to, jak to dělá konkurence, pokud nemáte násobky jejich rozpočtu, najděte si svou cestu, svůj produkt pro svou cílovou skupinu. Nedívejte se na to ze svého pohledu, ani neberte v potaz názor vaší sousedky, pokud to není produkt určený pro ni, dívejte se na to z pohledu koncového uživatele, tedy toho, pro koho je ve výsledku produkt určen.

Ještě, než se dostanu k meritu věci, přidám krásný příklad z minulosti, kdy jsme dělali pro jednoho našeho klienta reklamu na jeho produkt. Podle nás to byla reklama velice vydařená, ale i tak si nás klient pozval na kobereček a se slovy: “Pánové, musíme si promluvit“, nám začal vysvětlovat, že je třeba to předělat a že vlastně celý ten koncept je nějak nepovedený a tak. Do té doby bylo vše OK, a tak jsem trošku přidrzle položil otázku, na základě čeho přišli na to, že to je vše špatně a proč? Jeho odpověď se v té době dala tak trochu předvídat, ale stejně mě zaskočila. „Moji manželku to vůbec neoslovilo a tchýně má na to hodně podobný názor, ta dokonce řekla, že je to blbý“. „ Aha, již chápu“, odpověděl jsem s úsměvem a pokračoval: „A vysvětlil jste vaší ženě, která jezdí v Lexusu a panímámě v důchodu, žijící na venkovském statku v jižních Čechách, že to je reklama na tahače? Ony pravděpodobně nebudou vaší cílovou skupinou, a tudíž vůbec není důležité, co si o tom myslí nebo jak jim to připadá“. A bylo to.

Kampaň byla veleúspěšná a spolupráce letitá, tak i já jsem ten zkušený, co dobře radí a soustředí se na detaily, ale v reálném soukromém životě jsem měl stále ten orlí nadhled a měl pocit, že je to dobře. Až do doby, než jsem si minulý víkend sedl se svou třináctiletou dcerou Nataly. Je švihlá, je to puberťák, až se země otřásá, ale je to skvělý člověk, čistá duše. Dobře se učí, úspěšně, a to velmi úspěšně sportuje a musím se přiznat, že k sobě máme velice blízko. A tak se snažím jí být dobrým rádcem, oporou, zpovědníkem a parťákem. Mám jí rád a doufám, že ona mě taky a že mezi námi panuje důvěra. Panuje, kdyby ne, nepřišla by minulý týden, že by se mi k něčemu ráda přiznala. Každý rodič si asi umí představit, jak tato věta působí, ještě před tím, než ji vaše ratolest rozvine. Přemýšlíte, že v tom lepším případě někoho zabila, schovala ho do křoví a teď je potřeba se zbavit těla. Ok, běží vám hlavou, nehašené vápno, síto na zbytky kostí, lopata, louh, rukavice…. O tom horším případě ani nechcete přemýšlet. „Začala jsem psát“, dokončila větu. „Ty vole, málem mě jeblo“, zařval jsem na celej barák. „To to nemůžeš říct rovnou a musíš si dát významnou pauzu“? Oddychl jsem si. „Ty to, tati, děláš taky, když děláš důležitýho“, dodala na sebeobranu. Skřípění mých zubů muselo být slyšet až u sousedů. Ale měla pravdu a zabíjet ji nebudu, jiné dítě nemám.

„Aha, začala jsi psát a o čem?“, řekl jsem s nechtěnou mírou arogantní ironie, neboť i já píšu, a tak to asi dokážu posoudit a tak nějak kvalitativně ohodnotit. „Píšu o svých pocitech a názorech a prostě jak to cítím a chtěla jsem tě poprosit, jestli bych ti mohla kousek přečíst, aby si mi řekl, co si o tom myslíš“, dodala s ledovým klidem. V ten moment jsem své arogance zalitoval poprvé. Už jen to, že ten mladý člověk přijde za tátou a chce se s ním podělit o své niterné pocity a svůj pohled na svět, je vlastně obrovská rodičovská výhra. Za svou předchozí reakci jsem se cítil jako blbec, ale snažil jsem se to dohnat okamžitým zájmem. „Super, moc rád si to poslechnu“, nalil jsem si kafe a díval se, jak dcera s ledovým klidem noří pohled do maličkého rukou psaného zápisníčku.

Začala číst a mně pomalu začal tuhnout úsměv. Ty názory, myšlenkové pochody. Jiný, ale jasný pohled. Chvílemi jsem slyšel její hlas jakoby zpovzdálí. Připadalo mi, že slyším sám sebe jinými slovy a jindy jsem si říkal, to musela někde opsat. Člověku se prostě nechce věřit, že by tak mladý člověk mohl být tak pozorný, vnímavý a emocionálně bystrý. Najednou jsem si uvědomil, že jako orel bych měl na chvíli složit svá křídla, někde si sednout a jen se tak dívat a poslouchat. Poslouchat a vnímat, jak to vidí má dcera, ten nezkušený puberťák, co ví vlastně tak málo o životě. Jak to prostě vidí někdo jeho vlastníma očima. Ano. Měl bych být empatický a ne zkušený, domýšlivý a arogantní. Co mě vlastně jako odžitého člověka opravňuje si myslet, že by to tak mělo být? Že to tak je normální? Že to tak bylo vždy a zase bude? Co je to vlastně za blbost? A co když je to jinak? Co když to mladá generace pod vlivem technologického vývoje vnímá jinak. Copak není možné, že i když vyrůstají v období technologického boomu, aby toužili po emoci? Aby jim bylo smutno, chtěli být parta, anebo si prostě jen chtěli prožívat svá trápení? Není třeba tato forma, forma psaní, cesta k emocím a jejich hledání? Méně se čte, mizí okolní kontakty, nebudují se sociální vazby, přátelství má podobu liků a sport je stále více výsadou monitorů. Ale jsou takoví všichni? Ne, nejsou. Je to stejné jako v životě, jako v marketingu. Musíme si vybírat segment a tomu se věnovat. Poslouchat a slyšel, dívat se a vidět. Přemýšlet a myslet. Potom teprve můžeme porozumět. Komukoliv. A já měl to štěstí, že si ke mně ten den našla cestu má jediná dcera, ten floutek a gangster a podělila se se mnou o svůj pohled na věc, o své názory a myšlenky. A děkuju jí za to, že mě, zkušeného orla, donutila ta křídla složit a donutila svými názory a svou odvahou se zaposlouchat a slyšet.